Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak, jak evidentně zasáhlo album "Rude Awakening"(1996) v době svého vydání kolegu Dalase, podobně i já prožil srážku s albem "Cleansing" o dva roky dříve. A právě až nečekané vzrušení, které u mě PRONG tehdy vyvolali, je zřejmě důvodem proč jsem si "Cleansing" opravdu zamiloval a v podstatě dodnes nedokážu pochopit, že tak velká část posluchačů preferuje zmíněné "Rude Awakening". Ale tak už to prostě chodí, i okolnosti, za kterých se setkáváme se svými hudebními zážitky, prostě musí mít vliv. Toť na úvod vysvětlení k mému vnímání PRONG a jejich zásadních desek. Za ně totiž považuji především tyto dva kousky. A to i přes skutečnost, že některé další, ať už předchozí či pozdější počiny bývají hodně ceněny. Logicky díky velmi specifickému přístupu a charakteristickému vokálnímu projevu, který skupinu odlišuje od stylového stáda.
Jenže Tommy Victor a jeho PRONG nepostupovali jednoduchým a kontinuálním vývojem, zákonitě i díky změnám sestavy, pomlkám ve fungování a Tommyho aktivitám bokem (především DANZIG). První tři desky PRONG tak pro mě znamenají spíše takový standard, který ještě hodně seděl v tradicích tehdejšího thrash metalu. Ano, byl již osobitý díky náznakům industriálních vlivů. Přesto poněkud složitější etapa, kterou si Tommy prošel před vydáním "Cleansing" tvoří pomyslný předěl v historii PRONG. Sestava skupiny totiž doznala změn a především odchod Troye Gregoryho znamenal, že, jak sám Tommy říká, zůstala většina práce a organizace na něm samotném, přičemž prožíval poněkud stresující období. Písně prý skládal v koupelně svého bytu a pral se tak se značnými omezeními. Možná i to se podepsalo na faktu, že materiál dostal drsný a přímočarý charakter plný ostrých hran a neurvalosti.
Ale každá dřina by měla nést své ovoce. Vím, ne vždy to v životě platí, ale v případě PRONG to zafungovalo. Skupinu doplnila jména Paul Raven a John Bechdel, osobnosti známé z KILLING JOKE, a produkce se ujal Terry Date (v té době již podepsaný pod produkcí kapel PANTERA, OVERKILL, METAL CHURCH nebo SOUNDGARDEN). Na spolupráci s ním Tommy Victor dodnes vzpomíná s uznáním. Jejich práci v Electric Lady Studios v New Yorku popisuje jako nezapomenutelný zážitek. Karty tedy byly nakonec rozdány v podstatě trumfové a nezbývalo než toho náležitě využít.
Tomy si byl potenciálu evidentně vědom, nechtěl proto nechat nic náhodě. A tak se pilovalo a hledalo to nejlepší vyznění. Mastering se prováděl čtyřikrát, než dostal finální podobu. A nutno poznamenat, že právě produkční ošetření, zvuk a mix mají značný podíl na výraznosti materiálu alba. Na svou dobu totiž deska vykazuje opravdu ostrou zvukovou stránku a hrubě silový, přesto jasný a čitelný sound. Riffy duní a řežou s drsnou vyhraněností a tlakem, snad jen bicí obdržely sterilně tupý zvuk a industriální podtón. Jenže ono je to tak dobře, protože to k materiálu perfektně sedí, desce dodává osobité kouzlo a odpovídá konceptu. Nekompromisní údernost skladeb tím nabrala až futuristické vyznění.
Skladby na "Cleansing" dostaly do vínku výrazné zarámování a charakteristický sound, který perfektně souznil s vlastním hudebním obsahem. Strojové riffy zasekávané s výraznou rytmickou repeticí, hvízdavé výšlehy i rotující motivy v sobě nesou thrashovou podstatu deformovanou studeně technickou striktností. Zrodilo se tak album plné metalového driveu, ale též utíkající až do značně experimentálních vod včetně programovaných beatů, kde se zrcadlila tehdejší popularita skupin typu MINISTRY. Victorovi se ale podařilo šikovně vybalancovat tyto vlivy a hlavně udržet ostrou až drsnou slupku, díky čemuž zůstal pevně v metalové základně.
Vlastní skladby nejdou do příliš složitých postupů ani aranží, prostě si zde skupina nijak nekomplikuje život a jde na to přímočarou úderností. Taková "Whose Fist Is This Anyway?" je příkladem vstřícně dusavého přístupu, který překvapivě nese i jistý hitový potenciál. V chladné sekanosti se ale skrývá energická bestie, která se rve se svou klecí a rozeznívá mříže tu v harmonických kmitech, jinde v disonantních a mrazivých skřípotech. A tak jsou tu zastoupeny i emoce. Třeba skladby jako "Another Worldly Device" nebo "Cut-Rate" jsou energické, nervní a dráždivé, ale i plné adrenalinu. K tomu specificky zastřený vokální projev Tommy Victora. Ale i skladby v klidnějším tempu, třeba "One Outnumbered", dokáží někdy svými až s buldočí neúprosností rotujícími motivy nahánět husí kůži. Za jeden z vrcholů alba pak považuji "Broken Peace", kde se to vše potkalo v dokonalé vyváženosti, důraznost bublajících riffů, nervní disonance v kytarových vyhrávkách a sólu, neúprosná dekadence repeticí "refrénu", hutná zvuková hradba se zasekávanými pomlkami, ruchy a dokreslující hlasové vstupy. Pro mne tehdy i dnes vrcholný zážitek.
Pravdou je, že závěrečná část alba už se začíná trochu propadat do stereotypu, možná to chtělo o kousek zkrátit, nebo ještě trochu víc vybočit. Nicméně závěrečná "Test" je se svou trochou extravagance důstojným zakončením. A tak je "Cleansing" albem, které přineslo velmi specifický, ne-li přímo originální způsob deformace a obohacení tehdejší již poněkud vyčpělé thrashmetalové scény. Pro mě osobně je to zřejmě stále nejlepší album PRONG. A vy si o tom myslete své.
1. Another Worldly Device
2. Whose Fist Is This Anyway?
3. Snap Your Fingers, Snap Your Neck
[video] 4. Cut-Rate
5. Broken Peace
6. One Outnumbered
7. Out of This Misery
8. No Question
9. Not of This Earth
10. Home Rule
11. Sublime
12. Test
Já si tedy o tom myslím totéž, co Noisy. Ano, "Cleansing" řadím v bohaté diskografii PRONG úplně nejvýš, protože na tomhle albu jsou prostě nejlepší. A není to jen o megahitu "Snap Your Fingers, Snap Your Neck" (u nějž si mimochodem stále vybavuji, jak mě v klipovém provedení pravidelně a po velmi dlouhou dobu připoutával k nočnímu sledování devadesátkové MTV), který nebyl kupodivu v recenzi zmíněn. Až na trochu zmírající konec je totiž album napěchované luxusní metalovou muzikou, jíž thrash/hardcore/industriální šminky dávají tak neuvěřitelnou fasádu, že "Cleansing" zkrátka nemůže být nikdy opomenuto, budeme-li se bavit o pokladnici toho nejvzácnějšího z kovové historie.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.